Veber si noční můru

30. ledna 2015 v 13:40 | Daniela
Kdybych měla na výběr, vybírala bych jinak? I své noční můry si vybírám, ale nejsem si jistá, jesli tenhle výběr není pouhou iluzí,... co když je všechno předem dané a my jen myslíme, že vybíráme?
Nesejde na tom, mozek to nepobere, tak jako nepobere tuhle děsivou noc, zbláznit se? Ráda. Mám na výběr?

čas 2:30
Sny jsou někdy tak skutečné, tak děsivé, právě jsem se v hrůze probudila. Ve snu jsem se naprosto zbláznila, prožívala hlasy v hlavě, co mě pronásledovaly, ležela na posteli a šílela, ztrácela naprosto kontrolu nad sebou, nad realitou, co je skutečné a co není. Všechno v tu chvíli bylo skutečné, ale ta realita byla naprosto zvrácená. Zažila jsem ataky opravdového šílenství. Je to síla - zbláznit se. Ta hrůza se nedá ani popsat, pomalu to odchází z vědomí. Zůstává ve mně jen to, že tohle je skutečné peklo

Proč se mi tohle stalo? Večer předtím jsem se modlila, ať jsem schopna v sobě najít to, co mi způsobuje vnitřní bolest a úzkost. Vyslala jsem velmi silný záměr vyčistit přes noc všechno to, co mě svazuje, ať se děje cokoliv. Než jsem šla spát, tušila jsem, že riskuji to, že se nevyspím. Je něco po dvanácté v noci a začínám imaginací. Jdu do regrese, kde se stávám dítětem, chci všechny objímat, protože je miluji tou nejnevinnější láskou. Přichází máma a já ji chci obejmout. Ona mě však odmítá. Nerozumím tomu, stahuji se, cítím prázdnotu, zamykám lásku a rozhodnu se ji téměř neprojevovat. Láska je.. v srdci zamčená a nemůže ven. Odemykám a ona se rozlívá tělem. Vytlačuje temnotu ze mě, usínám a zde začíná skutečná očista ve formě šílenství. Svíjím se na posteli, panika a hrůza, koukám do zrcadla, ale sotva se poznávám, běhám po bytě, ječím, křičím, jsem hysterická, svíjím se na posteli. Nevím, jestli křičím doopravdy nebo jen ve snu. Na pozadí mám ale vědomí toho, že tohle všechno musí proběhnout (je to snad bůh? Je bůh to vědomí, díky kterému jsem tento děsivý zážitek ustála?). Ve snu mi přichází otázka od mých průvodců: "Opravdu to chceš všechno?". Odpovídám: "Prosím, jen tolik, kolik toho unesu." Znám to, když na sebe naložím víc. Modlím se, ať ze mě sejmou to, co není moje, ať se nenapojuji na kolektivní nevědomí, ale ať prožívám opravdu jen to, co je mé. Tohle je jen střípek toho, co se stalo, chtěla jsem si zapamatovat více, ale tento zážitek odnesla noc. Asi je to dobře, že si víc nepamatuji, vše sepisuji, tuším, že to může pokračovat.

čas: 4:30:
Probouzím se. Zdál se mi další sen. Odcházím z práce, je kolem 4 hodiny ráno (čas asi sedí se skutečným časem). Recepční chce, abych odepsala odchod - speciální odchod pro ty, kteří jsou tam noci - ona mi chce vyvrtat zub., je to asi nějaká daň za to, že jsem tam byla dlouho. Vrtá a bolí to, přivazuje nějaký drát a tahá za něj, křičím a mám strach, že ten zub vytrhne. Je hotovo. Odcházím z práce, po schodech se míjím s kolegou, on utíká, nevšímá si mě. Setkávám se s Dášou a ještě nějakou holkou. Dáša má tendenci mě rozebírat, nechci to s ní řešit, odmítám ji. Říkám, že jsem taková, jaká jsem a nemůžu podléhat momentálním pudům a potřebám. Cítím, že mi natéká pusa, špatně se mi mluví, trochu se napiju, jsem celá politá, natéká mi patro, ucpává se mi nosní dírka, začíná se mi špatně dýchat, v puse se začíná zvětšovat něco jako nádor, roste, holky na mě vyděšeně koukají. Chci říct, ať raději zavolají záchranku, už mi ten nádor leze z pusy, asi umřu. Najednou jsem na chodbě, proti mně se valí davy bytostí, jako těla bez duše, nebo duše bez těla, nevím. Utíkám a pronikám skrze ně, jsem nehmotná, mám jasné vědomí a pocit, že jsem umřela. Jsem v astrálu, snažím se udržet pozornost. Utíkám, nebojím se, prorážím si cestu skrz lidi, jsem duch s nejasným pocitem boha za těmi bytostmi… obrys světelné bytosti, budu souzena? Probouzím se.

čas 8:30
Je ráno, přežila jsem to, cítím neskutečnou vděčnost za to, co jsem mohla prožít. Bolí mě tělo, jsem jak po boji, sahám na budík a přetáčím ho o dalších deset minut.

čas 14:00
Jsem v práci, po dlouhé době si uvědomuji pocit radosti a vděčnosti.

čas 20:20
Dávám dohromady zážitky z noci, čímž riskuji naprosté nepochopení ze strany ostatních

čas 20:22
A je mi to tak nějak jedno :)
 

Tápající ve tmě

24. září 2014 v 9:31 | Daniela
Tma vpravo a tma doleva…

Vcházím do ulic a všechno okolo mě se děje bez mého přičinění, dokonce i mé nohy
chtějí jít vlastními kroky, tělo touží po tom, zhroutit se k zemi a rozpustit se v ní.
Snad mé nevědomé přání, snad mě chce tělo zastavit před šílenstvím tohoto světa.

Znovu se učím ovládat své nohy

Krok
Dva
Tři

Nádech, výdech … sílu, světlo … SVĚTLO!

Prosím, proč někdo neotočí tím vypínačem? Tma, jen TMA.

Nádech, výdech
Hledám vypínač.
Rozhlížím se.
Moje tělo tápe, srdce vyhasíná,
malý plamen, který dohořívá - NADĚJE (vypínač).

Cvak … a náhle vidím.
Už rozumím, proč lepší byla tma.

Prý, když jsi v pekle - nezastavuj - tak kráčím dál

SÍLU, RADOST
postrádám,

tak kde se bere,
když
dokážu ji dát?


Mezi světy

2. září 2014 v 22:51 | Daniela
Vždycky jsem si říkala, že tahle realita je poněkud divná, příliš tvrdá a já nepřipadala jsem si tu jako doma. S každým ranním probuzením jsem vstupovala do nového dne a potkávala nové lidi, plnila své úkoly, ale v nitru jsem tušila, že tohle není vše, co existuje. Říkáš, že realita je pouze to, co vidíš, ale co když se pleteš? Stejně tak, jako jsem se pletla já. Kolik jen lidí je opravdu z tohoto světa? A kolik z nás má vhledy "jinam"? Za hranicí reality, skrývá se totiž realita úplně jiná.
Už několikrát mě bohové vzali nahoru - podívat se na svět z jiné perspektivy, a já věděla, že tam jsem doma. Ten svět je jiný, nejsou tam hmotná těla, není tam bolest ani strach. Ale co bych povídala, běž a podívej se také.
Chtěla jsem tam zůstat na pořád, ale řekli mi, že musím zase dolů na zem.. dnes v noci za mnou přišel jeden z andělů a políbil mě na čelo, dodal mi odvahu jít dál - jít skrze strach a nejistotu, na zemi.. jít cestou, kterou jde většina z nás. Kdo jen si vzpomene na to, že pochází odjinud. Tak jako mezi životy, mezi světy - hranice jsou tenké, prolínají se reality. A všeechno je jenom snem existence, která se neustále rozpíná.
 


Vzpomínky na domov

26. srpna 2014 v 22:08 | Daniela
Byla pořád příliš malá,
na to, aby pochopila
tajemství vesmíru .

Bohové na ni koukali
z jiného světa a
dodávali odvahu jít.

Říkali, ať žádá to,
co je potřeba, ale ona
to prý zvládne sama.

Příliš náročná cesta,
sestup do pekla
nevědomí .. sama.

Ztratit se a bloudit,
hledat a litovat,
plakat a toužit.

Nacházet naději,
a pak hledat svoje
doma - ne na Zemi.

Vzhlíží nahoru k nebi
a žádá ... vraťte mi
vzpomínky... na domov.

Uvězněn ve vlastní kůži /mysli/

22. července 2014 v 19:13 | Daniela
Jsme tak hluší k vlastním potřebám, každou minutu, každou vteřinu, neustále dostáváme vzkazy a znamení, které jsou nám podávané ve formě vlastních pocitů, intuice či vhledů. Člověk může jít proti vlastní intuici, ale nemůže proti ní zůstat napořád. Něco nám říká, kam máme jít a čemu se vyvarovat. Sami moc dobře víme, co máme dělat, jen občas - nejsme k sobě upřímní, jsme zaslepení přáními jiných, představami o tom, jaké by to mělo vše být. Jsme jako nemocní, když jsme neustále ve světě naší mysli, předpokládajíc, že je to nejcennější nástroj, který máme k dispozici. Usmívám se, když vím, jak obrovskou sílu s sebou nese jen pouhé nahlédnutí za hranice mysli. Ta síla, která se skrývá uvnitř, by byla schopná přivést nepřipravené k šílenství, nevědomé k naprosté panice a vše a hmotné rozdrtit v prach.

Když jsem stála a věděla, že okovy našeho vězení si neseme sami a že nyní nastává čas probouzení do své pravé podstaty. Má přání nejsou jiná, než být, vidět, poslouchat. Viděla jsem to šílenství kolem sebe a uvnitř zůstávala nehybná. Věděla jsem, že mohu cokoliv a zároveň nemusím nic. A přesto tohle uvědomění nebylo celistvé, když jsem večer ulehala, ani ráno, když jsem se probouzela. Stále něco zůstávalo na dně mé bytosti, usazené a tak jsem se rozhodla, vytáhnout tuhle neznámou sílu do vědomí, abych se s ní mohla lépe seznámit. Člověk se běžně potýká se svými osobními strachy a obavami, ale tohle bylo daleko za hranici osobního - tohle byl jako strach veškeré lidské existence nahromaděný v průběhu lidské existence, tohle byla marnost veškerého života na zemi a veškerého počínání, tohle byla nejistota toho, kým jsem a odkud pocházím. Tahle hrůza mě ochromila v několikadenní paralýze a modlitbách, ve kterých jsem zůstala jen sama. Ten tichý hlas šeptal zcela zřetelně: "Zůstaň sama se sebou, neboť je to pro tebe velmi důležité. Můžeš hledat pomoc kdekoliv venku, ale nenajdeš ji.".

Zoufalství nabíralo na síle a já věděla, že není jiné možnosti, než hledat vlastní zdroj … v sobě. A tak jsem se ponořila. A zde nastal jeden z okamžiků, kdy jsem věděla, že slovy mohu vyjádřit jen malý zlomek toho, co se stalo. A zde byl počátek všeho nového - prázdné místo na duši začal vyplňovat život svým mysteriózním dechem, plnící mé tělo rovnováhou, ale zároveň sílou a odvahou. Věci okolo mě se začali stávat podivně synchronní, rozšířené stavy vědomí mě nutili balancovat na hranici normálního života a šílenství, ve vědomí se mi objevovali živé příběhy, které nepatřily do tohoto života, v meditacích se mi objevovali symboly, pohledy do očí říkaly více, než tisíce slov. A já chtěla mlčet.

Pod vlivem tajemna

30. června 2014 v 19:45 | Daniela
Někdy se člověk nestačí divit, co všechno je možné,.. tak jako tento víkend.
Kruh v obilí, který se objevil v ČR přilákal mnoho zvědavců, dokonce i mě :)

Řeklo by se, že snad člověk pomocí provázků a desek mohl vytvořit takhle pěkné dílko v poli.
(tohle dílko má průměr cca 100m)


A uvnitř, krásně poskládané klasy k zemi, bez toho, aniž by byli polámané. Vznikl přes noc.

Žádné zvláštnosti se unvitř nekonaly,jak by hledatelé senzací mohli očekávat -
pouze údiv nad takto stvořeným výtvorem a plná hlava otázek.



A uprostřed je prý zakódovaný vzkaz: "Změna je nutná!" - co je na tom pravdy nevím

(Jediné co vím, že změna je opravdu nutná:))

Originalita po tátovi

26. června 2014 v 10:11 | Daniela
Asi nějakým omylem,
stvořil jsi mé tělo, taky povahu -
do niž bůh vtiskl velkou část tebe,
a já - chtěla jsem být jako ty,
lepší než ostatní
tak proč místo slov slyším jen
ticho z tvých úst?
 
Vstoupili jsme do času,
bez ročních období,
do tiché noci bez hvězd,
kde smích není skutečný - a pláč
mísí se s ledem, jež pokrývá zemi,
pokrývá srdce,
tvé ... a mé.
 
Nevidíš mě, a já nevidím tebe,
Snad zlobíš se, že nejsem jako ty?
Nebo už vidíš, jak jsme oba stejní?
Slyším jen kapání vody,
snad taje...
 
Tati?

Důvěrně známe a rozeznatelné

20. června 2014 v 14:46 | Daniela
Mnozí tvrdí, že hlasy v hlavě patří spíše mezi psychiatrická onemocnění. Náš svět ale příliš přesahuje veškeré lidské chápání, jsme příliš materialističtí, než abychom připustily, že hlasy v našich hlavách nás ovládají na každém kroku. Že je to něco, co nelze nahmatat ani změřit a přesto se nás to každého bytostně dotýká.
A pokud říkáš, že to není pravda, pak já vím, že jsi na velmi nízké úrovni uvědomění sám sebe (nebo jsi už zcela vyvázaný z vlastního svazujícího ega).
Člověk, který začne tyto hlasy v sobě rozeznávat, může velmi brzy zjistit i to, komu patří . . . jsou to myšlenky a přesvědčení, které byli nashromážděné v průběhu generací a který si každý z nás nese v sobě a na jejich základě se pak projevuje svými činy.
Chceš příklad, človíčku? Tak se třeba podívej, kde jsi nabral přesvědčení, že něco nedokážeš (je to myšlenka, která tě vzdadu v podvědomí ovlivňuje, proto možná neděláš věci, které si opravdu přeješ, proto jsi ovládán davem, manipulován reklamou a v hlouby své duše nešťastný).
Kde se bere tohle přesvědčení? Je opravdu tvoje, nebo ti ho někdo řekl, a ty jsi uvěřil?
A tak je to s mnoha dalšími - jakoby naše hlava byla přijímačem a vysílačem myšlenek. Ale tvoje hlava je velmi rozladěná, tak jako rozladěné rádio - chytá spoustu hlasů, které od sebe ani nedokáže rozlišit. Některé jsou velmi negativní a některé jsou velmi krásné až andělské. Běž a podívej se, rozeznej je a využij jejich sílu a jejich učení, které přinášejí tobě.
Co se stane, človíčku, když zastavíš svět ve své hlavě, ...

Všichni jsme nenormální, jen někteří to cítí jinak

3. června 2014 v 19:48 | Daniela
Dnešní ráno na zastávce se stalo poněkud zvláštním - desetiminutové zpoždění troleje číslo 26 a spousta lidí čekajících na zastávce. O čem asi přemýšlejí, o čem asi sní? V čem jsou jiní, než já?

S jistotou mohu mluvit pouze o svých pocitech, tak proč... někdy cítím i pocity druhých? Jeden krok doprava, dva kroky doleva - přešlapuji pořád na tom stejném místě - "nepatřím sem, nepatřím!" - moje hlava vříská nesmysly.

Jsem příliš jiná - nebo o své nenormalitě nikdo jiný nemluví? Cožpak nikdo nevidí, co se skrývá za oponou našeho bytí. Vždyť si všichni navykli hrát své role tak .. dokonale.

Stokrát říkám: "zastavte Zemi, vystupuji!" a Ti nahoře se na mě usmívají a říkají, že všechno je tak, jak má být. Ve chvílích, kdy jsem na rozsypání (nebo složení).

A ty lidi - dělají, že se jich to netýká, že jsou snad jiní. Možná jsou, možná vědí, kdo jsou a odkud pocházejí, možná ví i to, kam směřují. Anebo pořád ještě spí.

Tak trochu jiná

30. května 2014 v 11:12 | Daniela
Vždycky jsem byla
tak trochu
černá...

Myšlenky, vymykajíc se kontrole,
pocity hluboko zakopané,

a ústa
jako držitel velkých tajemství,
ukrytých
na pergamenu v srdci,
desítky let, snad tisíc
mlčela jsem, jen ze strachu,
z nepochopení
ze strany
těch, co zapomněli.

Hrála hry na utrpení,
jednou nohou tady,
druhou ve své zemi.

Další články


Kam dál